Maledivy: Luxus na ostrovech, kde se zastavil čas

Nebudu vám lhát, dlouhé lety nejsou zrovna něco, čím bych si během své dovolené dobrovolně krátil dlouhou chvíli. Ale protože je svět veliký a krásná místa se nacházejí prakticky po celé jeho ploše, jednou za čas se zkrátka překonám, a vyrazím do dálek. Letos padla volba na Maledivy, které z fotografií působí, jako by to ani nebylo reálné místo, spíše trochu přehnaná reklama na luxusní tropickou dovolenou.

Když se na let dívám zpětně, to nejhorší na něm bylo to očekávání desítky hodin trvajícího nepohodlí. To totiž nakonec nenastalo, protože dálkové lety se z hlediska pohodlí nedají s lowcosty, kterými létám většinou, vůbec srovnat. Spousta místa na nohy, možnost si položit lehátko, milá obsluha, občerstvení zdarma… Zkrátka vše je zařízeno tak, aby byl dlouhý let co možná nejpříjemnějším zážitkem.

Přistání v hlavním městě Malé už pak v sobě mělo všechno, co od Malediv můžete očekávat – horký vzduch, který mě přikryl jako vlhká deka a žhnoucí slunce, které ale nepálí tak, jako v některých zemích s pouštním klimatem. Bavím se s řidičem minibusu, který nás veze do přístavu, a ten říká, že teploty se zde pohybují okolo 30 °C, a to celoročně. Rekord je prý něco přes 36, takže vlastně nic, co bych neznal ze své rodné Prahy. Jen tady holt mají ten oceán!

Po příjezdu do přístavu následovala krátká plavba lodí, během níž mi pomalu začalo být jasné, že ta tyrkysová modř z katalogů není jen marketingový trik. Opravdu existuje, a je možná ještě modřejší, než jste si mysleli.

Resort jako z pohádky… ale opravdový

Náš hotel se jmenuje Grand Park Kodhipparu Maldives a leží na malém atolu, či spíše atůlku, cca 16 kilometrů od Severního Male, a tedy i od letiště. Jedná se o malý ostrůvek s bujnou vegetací ve svém středu, obehnaný bílým pískem a neodmyslitelnými kokosovými palmami. Je to opravdu fascinující, ale Maledivy skutečně vypadají tak, jak jsem si je představoval na základě fotografií a cestovatelských televizních dokumentů.

I náš resort měl ty charakteristické dřevěné bungalovy přímo na pláži, typicky maledivské vodní vily na kůlech, pod kterými se modrá azurový oceán, restauraci s výhledem na oceán, lázně, bazén, vynikající all-inclusive plné čerstvě ulovených plodů oceánu… zkrátka vše, co si jen můžete přát od své vysněné dovolené v tropickém ráji. Zvyknout si na tento luxus věru není nic složitého, celý komplex je uzpůsoben tak, aby vám během vaší dovolené na Maledivách opravdu vůbec nic nechybělo. Já bych se však v tomto článku chtěl věnovat několika dalším věcem, díky kterým byl náš maledivský zážitek opravdu nezapomenutelný.

Jiné tempo

První věc, která se změnila oproti našemu životu v Čechách: Tady jsme vstávali vždycky bez budíku. První den jsme totiž zapomněli zatáhnout závěsy a slunce se nám nesmlouvavě vtrhlo do naší postele a ještě dlouho před snídaní nás doslova vytáhlo ven na pláž. První kroky ovšem vedly bosky po písku do restaurace. Slunce už je dost vysoko, aby se odráželo v hladině oceánu pár metrů od nás, zatímco si sedáme na dřevěnou terasu. Vzduch voní po opečené slanině, čerstvě rozkrojeném ananasu a kokosových palačinkách. Tohle ráno nikam nespěcháme, a troufnu si tvrdit, že slovo spěch můžeme na příští dva týdny zcela vyškrtnout z našeho slovníku.

„Tady čas běží jinak,“ řekl Ibrahim a pomalu usrkl čaj, jako by měl celý den před sebou. Seděli jsme na stinné terase, palmové listy nad námi líně povlávaly a svět se zdál úplně bez spěchu.

„U nás se neříká přesně v osm,“ pokračoval. „Řekneš třeba po snídani, nebo až skončí modlitba, nebo prostě když bude čas. A když náhodou někdo přijde pozdě? To znamená, že ještě nepřišel jeho správný moment.“ Vysvětloval mi, že na atolech, kde není město, ale jen ryby, vítr a oceán, se všechno měří jinými rytmy. „Rybář ví, kdy vyplout, podle přílivu.

Když se vaří, nikdo se neptá, jestli to bude hotové za deset minut. Prostě se jí, když je jídlo připravené.“ Pak se trochu pousmál. „Když k nám přijedou lidé z města nebo z Evropy, často se diví, že se věci dějí… jak se to říká… neorganizovaně. Ale víš co? Všechno se stane, když má. Ani dřív, ani později. Když se v minulosti rozbil člun, na ostrově kolikrát nebylo dřevo na jeho opravu – musel jsi čekat, až moře nějaké přinese, a dovolí opravit. Když zaprší, neskrýváš se, ale podíváš se nahoru a řekneš: Alhamdulillah (díky Bohu). Je zkrátka čas na déšť.“

Chvíli jsme mlčeli a poslouchali, jak někde v dálce vrzají vesla. „Náš vztah k času je spíš přátelství než smlouva,“ řekl nakonec. „Nevlastníme ho. On nás jen občas navštíví, a my ho pohostíme.“

Na omeletu jsem si tedy v souladu s místními zvyky chvíli počkal, ale zato mi ji připravili s úsměvem a přesně podle přání – s cibulkou, rajčetem a kousky sýra, trochu opečenou na okrajích. Vedle ní na talíři ležela tenká kokosová palačinka, jejíž vůni si doteď pamatuji. Voněla jako cukrová vata smíchaná s tropickým ovocem. V pozadí lehce šumí moře a někde z dálky doléhají zvuk volejbalového zápasu, který zde probíhá snad téměř bez přestávky. Při pohledu na ten sněhobílý jemný písek se ostatně není co divit, po snídani se asi také přidám!

Dny, které se rozplývají v mořské pěně

Dny na Maledivách mají jednoduchý rytmus: snídaně, chvíli u bazénu nebo pod palmou, oběd, šnorchlování, knížka, západ slunce. A i když to zní monotónně, ve skutečnosti tomu tak není. Ono proč také měnit něco, co je perfektní?

„Nenudíte se?“ zeptal se nás jednoho odpoledne Ibrahim s úsměvem. „Někdy se to turistům stává. Já vím, že u vás žijete úplně jinak. Pro nás je ale každý den je jiný – jiný vítr, jiný proud, jiný druh ryb, které připlují k břehům našeho ostrova. Jeden den přijde bratr z vedlejšího ostrova, druhý den tě překvapí delfíni, třetí den tě přepadne smutek po předcích, čtvrtý den je prostě třeba jenom zvláštně tichý...“

„Život tady není o množství podnětů,“ pokračoval, „ale o tom, jak hluboce je dokážeš prožívat. Když máš jen pár věcí, naučíš se je vnímat naplno. Chuť čerstvého manga. Zvuk vesla narážejícího na vodu. Úsměv dítěte, které tě chytí za ruku a ptá se na hvězdy.“ Odmlčel se, a pak dodal: „My nežijeme rychle, ale žijeme opravdově. Náš svět je malý, ale o to více je plný krásy. A i když se může zdát, že se opakuje… pro nás je každý den dar. A každý dar je jedinečný, když se na něj umíš správně podívat.“

Jedno líné odpoledne jsme se rozhodli, že zkusíme štěstí a vydáme se za delfíny. Nasedli jsme na malou loď, a nechali se unášet dál od břehu. Oceán, který se před námi rozkládal se zdál nekonečný. Asi po hodině tiché plavby se náhle něco mihlo těsně pod hladinou. Náhle to bylo, jako by věděli, že na ně čekáme a co bychom nejraději rádi viděli. Skákali, kroužili kolem lodě a my jen beze slova seděli, fascinovaní tou krásou. Zní to jako kýč? Možná. Ale věřte mi, že když jste u toho, to je to poslední, na co myslíte. Jenom s úsměvem mlčky koukáte na tu krásu a říkáte si… vlastně si nic neříkáte. Jenom tak jste.

Setkání, která zůstávají

V našem resortu pracoval mladý číšník jménem Ibrahim. Asi to znáte, když někdy, třeba takhle na cestách, potkáte někoho, s kým si hned padnete do noty – tak to byl pro nás právě Ibrahim. Působil tiše, až trochu stydlivě, ale navzdory jeho nízkému věku (určitě mu nemohlo být víc než 18), z něj vyzařoval zvláštní pokoj a moudrost. Právě z rozhovorů s ním jsou citace v tomto článku. Vyprávěl nám mimo jiné o svém dětství na jednom z „domácích“ ostrovů, tedy ostrovů, které nejsou turistické, a lidé tam žijí ještě postaru. Prý tam nemají auta, děti chodí do školy bosky, každý den zdraví slunce a večer se s ním zase loučí:

„Víš, každý den, když slunce vychází,“ vyprávěl Ibrahim, „někteří starší muži z vesnice sejdou dolů k vodě. Možná jsi je už viděl – stojí tam po kolena v moři, nehýbou se a dívají se na vlny.“ Přikývl jsem, že ano. Zahlédl jsem je párkrát z dálky, ale netroufl jsem si zeptat, co vlastně dělají. „To je starý zvyk. Ještě z doby, kdy naši lidé neměli ani hodiny. Východ slunce byl signál, že je čas jít na moře. Ale nebylo to jen tak. Předtím museli oceán pozdravit. Omluvit se, že do něj vstupují. Poprosit ho, aby byl klidný a štědrý.“ Mluvil pomalu, s jistým respektem v hlase. „Říkáme tomu vaahaka libey, jako že mluvíš s mořem, ale ne nahlas – spíš v sobě.“

„A večer?“ zeptal jsem se.

„Večer... když zapadá slunce, zapalujeme v některých rodinách svíčku z kokosového oleje,“ odpověděl. „Dřív to dělaly hlavně babičky, dnes už málokdo. Ale říká se, že ten plamínek chrání dům přes noc. Slunce si s sebou bere světlo, a než se vrátí, musí tu být něco, co odhání temnotu.“ Podíval se na obzor, kde právě oranžový kotouč mizel za mořem. „U nás se pořád hodně věří, že v noci moře poslouchá. Když se chceš modlit, když někoho postrádáš, nebo když se bojíš, jdeš k vodě.

A říkáš to vlnám. Ty to vezmou s sebou.“ „Večer je pro nás taková hranice,“ pokračoval, „kdy se svět lidí potkává se světem duchů. Dřív jsme tomu říkali faana kuraa vaguthu – čas, kdy se denní světlo vzdává tmy. V tu chvíli už bys neměl být v džungli. Ani u moře. Tma nepatří nám, a my nepatříme do ní.“

Zamrkal směrem k pobřeží, kde pár dětí cákalo v mělké vodě. „Malé děti by podle tradice neměly po západu slunce do vody vstupovat. Moje babička vždycky říkala, že moře v tu dobu přestává být přátelské. Že duch, co žije v hlubině, má hlad a kouká, koho by mohl schlamstnout. Ale vypadá to, že v poslední době naštěstí nemá hlad“, říká s úsměvem.

„A co nějaké další rituály?, ptám se, a trochu se stydím, jestli třeba moc nevyzvídám. Ale Ibrahima moje zvědavost zdá se velmi těší, zamyslí se, a spustí: „Ještě třeba také pálíme v našich domech kokosové listí. Když ho zapálíš, očistíš tím dům. Vyženeš z něj všechno, co…, Ibrahim hledal slova, nechce být vidět. Někteří radši použijí kadidlo, ale děda říká, že listy jsou mocnější.“

Pak se zvedl, popošel k dveřím a ukázal na svazek suchých mušlí a spleteného listu, který visel u zárubně. „Tohle dělá máma. Věší to každou první noc po novu. Říká, že když se to třese, aniž by foukal vítr, víš, že někdo neviditelný prošel kolem. Ale dovnitř nemůže. Chrání nás to.“

Usmál se.

„Možná jsou to jen příběhy. Ale tady na ostrově se naučíš nepochybovat o tom, že existují věci, které očima jen tak nezahlédneš. Zvlášť po setmění.“

Nechat věci plynout

Třetí den jsem se rozhodl, že vypnu telefon a budu ho nechávat na pokoji, což byl zvyk, který jsem si pak udržel až do konce pobytu. Pomalé tempo ostrova na mě začínalo pomalu (jak také jinak!) působit, a já jsem se začal ladit na jeho rytmus, ve kterém neustálý přísun informací zkrátka nemá místo. Zpětně si uvědomuji, že do mojí mysli se už od přistání začal vkrádat zvláštní klid.

„Možná je to oceánem“, říkám si. V jeho hřejivém kolíbavém objetí jsem trávil denně mnoho hodin a cítil jsem, jak se mé tělo pozvolna přestalo napínat a moje mysl se přepnula do jiného režimu. A během tohoto procesu se stane něco zvláštního: začnete si všímat věcí. Barev ryb, stínů korálů, zvuků vody, toho, jak se mění písek pod nohama. Zkrátka přesně, jak tak hezky popisoval Ibrahim.

Večer jsme většinou končili na lehátkách s koktejlem v ruce. Resort pořádal párkrát za pobyt kulturní večery – bubny, tance, někdy i maledivskou kuchyni. V resortu byla každý večer nějaká zábava: koncerty, promítání filmů, tematické večeře, karaoke… Zkrátka pro každého něco. My jsme se ze začátku účastnili také, a moc jsme si to užili. Postupem času jsme ale začali vyhledávat i po večerech opravdový maledivský klid – s hvězdným nebem nad hlavou a šuměním oceánu. Loučení, které bolí víc, než byste čekali Když přišel čas návratu, byl jsem smutný. Ne jen proto, že končí dovolená, ale proto, že jsem si zvykl na jiný režim. Na jednoduchost, bytí v přítomnosti,na klid, na šumění oceánu, na Ibrahima a jeho příběhy.

Když jsem si sedal zpět do letadla, bylo mi jasné, že opouštím jeden svět, a vracím se do jiného. Ale ten kus ráje, ten si ponesu navěky v sobě!