Ze svého hotelu nedaleko Antalye jsem vyrazil, jak je mým dobrým zvykem, brzy ráno. Protentokrát jsem zvolil hotel Adora Hotel & Resort, můj oblíbený hotel v regionu, jehož výhodou je kromě krásných pokojů a skvělého jídla i vzdálenost jen 30 km od letiště. Říkal jsem si, že pro jednou vyzkouším i něco z bohatých možností sportovního vyžití, ale jak se znám, budu stejně pořád běhat po okolí a na hotelové radovánky mi nezbyde ani čas, ani energie. Ale je to škoda, protože hotel je to opravdu krásný!
Dokonce i na většinou prosluněné a vyhřáté Turecké riviéře bývají v prosinci rána chladná, a ani toto nebylo v tomto ohledu výjimkou. Jakmile jsem po snídani a ranní kávě vyšel z hotelu, svěží vzduch mě řízl do tváře a pořádně probudil. Zamířil jsem k autu a na telefonu jsem si nastavil cíl cesty, Termessos.
Jel jsem opatrně, protože v noci pršelo a cesty byly mokré a místy kluzké, déšť není v této části roku v Antalyi ničím neobvyklým, zejména navečer a v noci. Když jsem však po několik desítkách minut vyjížděl z Antalye, na nebi již svítilo slunce a svými překvapivě horkými paprsky vysoušelo silnici, která se přede mnou vinula do kopců jako had.
Původně jen lehce zvlněná krajina pozvolna přecházela v kopce, až jsem se ocitl na úpatí Güllük Dağı, hory ležící ve stejnojmenném národní parku, kde se nachází i ruiny antického města Termessos.
Národní park Güllük Dağı je rozsáhlá chráněná oblast plná divoké přírody, strmých hor a hustých lesů. Nachází se zde rozmanité druhy flóry a fauny, včetně vzácných orchidejí, divokých koz a dravých ptáků, kteří krouží nad útesy. Krásný je jistě v každém ročním období, ale v zimě má svou specifickou atmosféru – vrcholky hor se ztrácejí v mlze, chladný vítr si šumí ve větvích stromů a absence turistů propůjčuje tomuto jinak populárnímu místu nebývalý klid.
Kromě samotného antického města Termessu lze v parku objevovat další zajímavosti. Cestou lze narazit na skryté jeskyně, prastaré horské stezky a přírodní vyhlídky, ze kterých se otevírají dechberoucí pohledy na pohoří Taurus. Mnoho stezek vede skrz hluboké rokle a údolí, kde se v zimě drží sníh a krajina působí téměř pohádkově.
Držel jsem se vpravo a pokračoval kolem zřícených zdí, někde ještě s jasně patrnými obrysy dávných staveb. Po chvíli se mi otevřel výhled na rozsáhlou planinu obklopenou stromy a mezi nimi začaly vykukovat první sarkofágy. Nekropole. Postupně se jich objevovalo víc a víc, některé částečně ukryté v houštinách, jiné rozeseté volně mezi skalami. Musel jsem několikrát překročit popadané kameny, v některých místech se stezka ztrácela a bylo třeba hledat cestu mezi starými hrobkami.
Procházel jsem se mezi mohutnými sarkofágy, které ležely rozházené mezi stromy jako tiché svědectví dávných časů. Některé stály vzpřímeně, jako by stále hlídaly své tajemství, jiné se nakláněly nebo ležely napůl rozpadlé, pohlcené kořeny stromů a mechem. Když jsem se přiblížil k jednomu z nich, všiml jsem si vybledlých reliéfů vytesaných do kamene – postavy bojovníků, antické ornamenty, symboly, jejichž význam se mi ztrácel v propasti času. Chladný vzduch se mísil s vůní vlhké země a rozkládajícího se listí.
Nekropole v Termessu je místem odpočinku mnoha významných osobností Pisidie, ale konkrétní jména bohužel nejsou dobře zdokumentována. Zdejší bohatě zdobené skalní hroby, sarkofágy a monumentální hrobky, patří místním vládcům, aristokratům a válečníkům.
Jednou z nejimpozantnějších hrobek je hrobka údajného Alketase, makedonského generála, který sloužil pod Alexandrem Velikým, ale později se dostal do konfliktu s jeho nástupci a v Termessu spáchal sebevraždu. Ačkoli o většině z významných mužů zde pohřbených mnoho nevíme, jedna věc je jistá. Vytesané nápisy a reliéfy naznačují vysoké společenské postavení všech, kteří zde odpočívají.
Vybral jsem si cestu nahoru a brzy jsem se ocitl na úzkém chodníku vysekaném do skály. Okolí se otevřelo a přede mnou se rozprostřel pohled na horské svahy, zahalené v mlhavém oparu. Stoupání bylo prudší, kamenné schody byly částečně zborcené, ale stále dostatečně schůdné. Každý krok mě přibližoval k vrcholu, kde jsem zahlédl první řady kamenných sedadel, částečně skrytých za balvany a křovisky.
Poté se přede mnou se otevřel nádherný výhled na horské hřebeny, částečně zahalené v mlze. Sedl jsem si na jedno ze sedadel amfiteátru vysekaného ze skály a chvíli jen tiše pozoroval krajinu. Dříve zde lidé sledovali divadelní hry a politická shromáždění. Dnes jsem tu byl jen já a vítr, který rozfoukával mlhu, která se líně válela v údolí.
Po krátkém odpočinku u gymnázia jsem pokračoval dál mezi ruinami Termessu. Město bylo rozlehlé a rozprostíralo se po skalnatém hřebeni, takže na každém kroku se přede mnou otevíraly nové pohledy na dávné stavby i na horskou krajinu v pozadí. Jednou z prvních věcí, která mě upoutala, byla vodní cisterna. Přistoupil jsem k jejímu okraji a nahlédl dovnitř. Její rozměry mě ohromily – byla vytesaná přímo do skály, a jednalo se o hlubokou a širokou nádrž, která kdysi zásobovala celé město vodou. Představil jsem si, jak sem kdysi přicházeli obyvatelé města s amforami, aby si nabírali vodu, nebo jak vojáci kontrolovali zásoby v dobách obléhání.