Den v Efesu: Cesta časem do srdce antického světa

Slunce sotva vyšlo, ale v jeho paprscích už je cítit síla, se kterou se brzy opírat do kamenných zdí zdejších budov. Zase jsem si přivstal, protože stejně jako u většiny populárních památek i v Efesu platí, že pokud ho chcete zažít v jeho nejklidnější podobě, je dobré sem přijet co nejdříve. Vstupuji do areálu jižní branou, odkud se cesta vine z kopce a postupně odhaluje nejkrásnější části města. Právě odtud je dobře vidět, jak obrovský Efes vlastně je. Kdysi slavná metropole se pode mnou rozprostírá jako na dlani a já se nemůžu dočkat, až se pustím do průzkumu ulic jednoho z nejvýznamnějších měst starověkého světa. Už při vstupu mě fascinují zbytky mohutných sloupů lemující hlavní cestym odkud se vydávaly karavany se zbožím až do Malé Asie a na Balkán. Na kamenných deskách jsou stále zřetelné starořecké nápisy, fragmenty mozaik a reliéfů, které dávají vzpomenout na to, že dnes již mrtvé město kdysi kypělo životem.

Cesta ulicí Kuretů (Variovy lázně, Odeon, Dominiciánův chrám, Herkulova brána)

První zastávka – římské Variovy lázně. Z nich zůstaly jen fragmenty sloupů, zbytky zdí a viditelné části systému podlahového vytápění, ale to mi nijak nebrání v tom přenést se ve svých myšlenkách o tisíce let zpátky a představit si, jak zde měšťané probírali své obchody, gladiátorské zápasy či prostě jen klábosili o tom, že je venku příliš velké horko, nebo zima. Pokračuji dál Kuretskou ulicí, která byla hlavní tepnou města. Její mramorová dlažba vyleštěná během milénií miliony lidských nohou se na ranním slunci zlatě třpytí. Po obou stranách stály kdysi impozantní sochy bohů, známých politiků a filozofů, některá jejich torza můžeme vidět i dnes. Další zastávkou je Odeon, to menší z efeských divadel s kapacitou asi 1500 míst. Nepůsobí tak monumentálně jako velký amfiteátr, ale má své nezpochybnitelné kouzlo. Stejně jako velké divadlo sloužil Odeon nejen k hudebním a divadelním vystoupením, ale i jako místo politických debat.

Zanedlouho jsem se ocitl na místě, kde stával Dominiciánův chrám. Ten kvůli své zachovalosti, či spíše nezachovalosti, je dnes oproti ostatním impozantní efeským stavbám spíše nenápadný, historicky však měl velký význam. Dodnes se přesně neví, komu byl zasvěcen. Někteří historici se domnívají, že mohl být pojmenován podle dominikánského řádu, ale pravděpodobněji šlo o raně křesťanský kostel věnovaný Panně Marii. Efes byl významným centrem raného křesťanství a podle legendy zde poslední léta svého života strávila právě údajná Matka Boží. 

Vydal jsem se hlavní ulicí dále, až se přede mnou objevila Herkulova brána – monumentální vstupní bod, který působí jako přirozená hranice mezi dvěma částmi starověkého Efesu. Dnes už stojí jen její zbytky, ale i tak si lze snadno představit její někdejší impozantní podobu. Bránu zdobily reliéfy zobrazující koho jiného než Herkula, řeckého hrdinu proslulého svou nadlidskou silou. Jsou umístěny na dvou mohutných sloupech, které kdysi nesly zbytek konstrukce. V době svého vrcholu byla brána symbolem síly a vznešenosti a říká se, že tudy mohli procházet pouze pěší. Pro vozy a povozy byla cesta uzavřena, což město vlastně rozdělovalo na dvě části a dodávalo bráně jakýsi exkluzivní význam. 

Po chvíli se dostávám k Hadriánově chrámu, jedné z nejkrásnějších staveb celého Efesu. I když dnes stojí jen jeho část, stále si zachovává svou majestátnost. Elegantní oblouk v čele budovy a bohatě zdobené reliéfy dávají tušit, že kdysi patřil k nejvýznamnějším svatyním města. Chrám byl postaven na počest římského císaře Hadriána, který vládl v letech 117–138 n. l. Byl známý svou vášní pro umění a architekturu, což se odrazilo i zde. Fasáda chrámu je mistrovským dílem – dominuje jí půlkruhový vlys, na kterém jsou zobrazeny mytologické výjevy, pravděpodobně související se založením Efesu. Jedním z hlavních motivů je vyobrazení boha Kekropa a bohyně Athény, což odkazuje na řecké kořeny města. Uvnitř chrámu kdysi stála socha císaře Hadriána, která se však do dnešních dnů nedochovala. Hadriánův chrám je dnes jedním z nejikoničtějších staveb Efesu a pokud se tam vydáte i vy, nevyfotografovat si jeho zachovalé reliéfy a oblouk, by byla velká škoda.

Velkolepá Celsova knihovna

Následuje jistě nejikoničtější místo Efesu – Celsova knihovna. Tato impozantní dvoupatrová budova je mistrovským dílem římské architektury. Zdobí ji sloupy, sochy a reliéfy. V době své největší slávy uchovávala 12 000 svitků a sloužila jako vzdělávací centrum i mauzoleum římského místodržícího Celsa. Kdo se na Celsovu knihovnu zadívá pozorně, uvědomí si, jak mistrně dávní architekti využili optických klamů a s jejich pomocí udělali už tak úchvatnou stavbu ještě velkolepější. Sloupy v dolní části jsou silnější než ty v horní, což vytváří iluzi větší výšky.

Okna ve druhém patře jsou blíže k sobě, čímž působí dojmem, že stavba sahá výš, než ve skutečnosti. Klenby a římsy jsou mírně nakloněné dopředu, aby vrhaly dramatičtější stíny, což dodává fasádě hloubku a plastický efekt. Musím říct, že od Celsovy knihovny se mi dlouho nechce odcházet. Je to opravdové okno do minulosti, a při pohledu na něj není vůbec složité představit si dávné filosofy u učence, kteří zde debatovali o velkých otázkách světa a lidského života v něm. Od knihovny vede široká Mramorová cesta, po které se vydávám dál.

Velké divadlo: Srdce antického Efesu

Mramorová cesta mě vede až k Velkému divadlu, které své jméno nese zcela po právu, protože bylo postaveno až pro 25 000 diváků. Je to jeden z největších amfiteátrů celé antiky a ve své době se zde konaly řečnická klání, divadelní představení i gladiátorské zápasy a podle legendy zde kázal i svatý Pavel. Kdo již některý z podobných amfiteátrů navštívil, nebude překvapen kvalitou zdejší akustiky – ani tentokrát neodolám a vyslovím pár slov, ani ne moc nahlas, a můj hlas se nese celým hledištěm. Šplhám nahoru na poslední řady a mám přede mnou panorama Efesu. Dodnes je dobře vidět, kudy kdysi vedly cesty k přístavu a kde pulzoval obchodní život.

Historie zániku města

Opouštím divadlo a vydávám se po Přístavní či Arkadiánově ulici. Tato cesta, kdysi lemovaná sloupy a v noci osvětlená pochodněmi, spojovala město s mořem. Dnes je bohužel z velké části nepřístupná a až do přístavu se dojít nedá. Na tomto místě považuji za důležité se zastavit a říct si něco o historii města, a zejména pak o tom, proč se z kdysi tak významného a prosperujícího města nakonec stala sice nádherná, ale přece jen pouhá turistická atrakce. Hlavním důvodem byla změna geografických podmínek – město bylo původně přístavní metropolí, ale říční sedimenty z řeky Küçük Menderes (dříve Kaystros) postupně zanášely přístav, až se mořské pobřeží vzdálilo natolik, že námořní obchod přestal být možný. Efes, který prosperoval díky svému spojení s mořem, tak ztratil svůj ekonomický význam.

Dalším důvodem byla častá zemětřesení, která město sužovala. Silné otřesy postupně ničily chrámy, divadla i domy, a i když obyvatelé některé památky opravovali, postupně ztráceli motivaci a zdroje. Zemětřesení ve 4. století n. l. zanechalo Efes ve zchátralém stavu, ze kterého se již nikdy zcela nevzpamatoval.

Poslední ranou pro Efes byla arabská invaze v 7. století n. l. Arabští nájezdníci totiž často útočili na pobřežní města, včetně Efesu, což vedlo k úbytku obyvatel. Lidé se začali stěhovat do bezpečnějších oblastí ve vnitrozemí, kde zakládali nová sídla. Nakonec se z kdysi slavného města staly ruiny, které byly zcela opuštěny kolem 15. století.

Důležitou roli v úpadku hrálo i křesťanství. Jakmile bylo oficiálně přijato jako státní náboženství římské říše, klesal význam pohanských svatyní, včetně slavného Artemidina chrámu, jednoho ze sedmi divů světa. Chrám byl zničen a jeho kameny rozebrány na stavbu nových budov. Město, dříve plné chrámů a soch zasvěcených bohům, se proměnilo a ztratilo svou někdejší slávu.

U Artemidina chrámu se také na chvíli zastavíme, protože tato kdysi impozantní stavba si to rozhodně zaslouží. Vlevo vidíte, jak jeho podobu v dobách jeho největší slávy představuje umělá inteligence. Vpravo pak jak vypadá dnes. Artemidin chrám v Efesu byl jedním z největších a nejproslulejších svatostánků starověku. Byl zasvěcen bohyni lovu, plodnosti a ochránkyni města. Už ve své původní podobě patřil k významným místům kultu, ale svou největší slávu zažil ve 4. století př. n. l., kdy byl přestavěn do monumentální podoby s více než stovkou mohutných mramorových sloupů. Svým rozsahem a zdobností ohromoval návštěvníky z celého tehdejšího světa a stal se jedním ze sedmi divů antiky. Chrám byl nejen náboženským centrem, ale také významným obchodním a kulturním místem. Scházeli se zde poutníci, filozofové, umělci a obchodníci, kteří přinášeli dary a účastnili se rituálů. Bohatství chrámu bylo legendární a jeho sláva se šířila napříč celým Středomořím. Úpadek Artemidina chrámu začal v roce 356 př. n. l., kdy ho zapálil Herostratos, který toužil po slávě. Přestože byl chrám obnoven, později ho poškodily další invaze a přirozené katastrofy.

Zásadní ránu mu zasadili křesťané ve 4. století n. l., kteří ho v rámci boje proti pohanským kultům nechali zničit. Materiál z chrámu byl postupně rozebrán a použit na stavbu jiných budov, včetně kostelů a mešit. Dnes z tohoto kdysi impozantního chrámu zůstalo jen několik sloupů a základů, ale jeho někdejší sláva stále žije v legendách. Ruiny ležící v bažinaté krajině dávají jen slabý náznak jeho původní velkoleposti, ale ozvěny jeho minulosti i přesto přitahují návštěvníky, kteří si chtějí představit, jak mohutná a impozantní stavba kdysi dominovala krajině Efesu.

Pokud plánujete během své dovolené v Turecku navštívit Efes, doporučuji vyrazit už brzy ráno, zabalit si do batohu dostatek vody a obout si pohodlné boty, protože pokud budete chtít vidět celé město, toho chození vás čeká opravdu hodně. Každý kámen tu má svůj příběh a pokud se zaposloucháte do ozvěn minulosti, z Efesu si odnesete mnohem více než jen krásné fotografie. Je to místo, které vás vezme na fascinující výlet do historie a já vám garantuji, že na příběh jeho obrovské slávy a pádu budete vzpomínat ještě dlouho po vašem návratu zpátky domů.