S cestovkou za dinosaury

Ty tam jsou doby mého dětství, kdy máma ještě v zimě stála frontu před jedinou cestovní kanceláří, které věřila, aby nám za celou loňskou výplatu zakoupila letošní letní dovolenou v Bibione.

Členové mojí generace, kteří se narodili za železnou oponou, si dokazují svoji svobodu právě tím, že je nikdo neomezuje. V práci, ve vztazích ani v cestování. Žádné hranice, žádné plány, svoboda, rovnost a hlavně žádné závazky. Delegátka, která mi smí říkat, kdy jdu na večeři, se ještě nenarodila...

Tak proč kupovat zájezd u cestovní kanceláře ještě dnes, když máme na všechno appku, od letenek až po taxík? Proč když v mé sociální bublině panují předsudky, že je to jenom pro důchodce, kteří appku nemají, a kromě hotelu a letenek musí tak vyplácet i všechny zaměstnance CK? Já mám jednoduchou odpověď: Protože si chci užít dovolenou v klidu a mít pocit, že se taky jednou někdo stará o mě, a ne pořád naopak.

Chvilka pravdy

Abych s vámi jednala na rovinu, musím přiznat barvu... To, že jsem máma na cestách, neznamená, že jsem milovnice cestování. Nejsem. A už vůbec nejsem dobrodruh jako druhá polovina naší coralové redakce, můj kolega a tvůrčí alter ego Pavel, který pro vás píše cestovatelské tipy a spousta zapadlých koutů naší zeměkoule mu říká jménem.

Ale to, že si cestování neužívám, neznamená, že nechci vyjet z kolejí, poznat jinou zemi nebo si zkrátka odpočinout u moře. A co mám děti, přesněji alergické a atopické děti, patří pravidelná letní honba za trochou toho přímořského dobra mezi mé mateřské povinnosti. A to už vůbec nemluvím o té radosti v dětských očích, když jim řeknete, že v létě pojedeme k „moři”. Co na tom, že do něj pak nevlezou, protože je slané a nevyzpytatelně pohyblivé, a celou dovolenou strávíme u bazénu...

Nechci tím říct, že bych toužila trávit prázdniny namazaná na lehátku. Mnohem radši je budu prožívat namazaná v některé z místních taveren. Co mě ale na cestování děsí, je hlavně stres, který k zaslouženému odpočinku nevyhnutelně patří.

Já a stres z cestování

Mám ráda svůj režim, bezpečí známých míst, nebo ještě spíš prostředí, ve kterém se vyznám. Nejsem xenofob, neděsí mě cizí lidé, ale cizí infrastruktura, která nebývá milosrdná k převychovaným autistům, jako jsem já, od kterých se vyžaduje samostatnost. Protože tak jako se nepřizpůsobiví jedinci posílají do nápravných zařízení, za mého dětství se autisti, outsideři a individualisti „napravovali” ve školách tak dlouho, dokud je nepřešly roupy.

Od dob, kdy jsem přestala jezdit pod ochrannou rukou rodičů a byla vydána na milost budoucímu manželovi, se pro mě otrava na rodinných dovolených změnila v boj o přežití v divočině.

Zatímco jiným lidem se po přistání letadla uleví, pro mě drama teprve začíná. Na letišti se ještě vyznám, protože ta z nějakého důvodu s cizinci počítají. Jakmile však překročím jeho hranice, mám vždy pocit, že jsem se pustila ozbrojená leda mapou na nepřátelské území plné domorodců s jedovatými oštěpy, kteří mě zaženou zpět do terminálu, abych dovolenou přežila na lízátkách z Duty free shopu.

Na vlastní pěst

Dodnes mě pronásledují noční můry, ve kterých obtěžkáni kabinovými zavazadly obíháme letišťátko v Las Palmas ve snaze najít vůz hromadné dopravy, který by nás dovezl do města, pokud možno ještě před půlnocí. Přitom doufáme, že řidič bere hotovost a nebudeme se muset vrátit na letiště a shánět automat na lítačky jako v Londýně. V tu chvíli nesnáším horko ještě víc než normálně a nevím, jestli jsem zpocená víc vedrem, strachy nebo vztekem. Zejména když můj manžel odpovídá na všechny ustrašené otázky lakonickým „asi jo”. To totiž znamená, že neví, ale je línej se problémem zabývat dřív, než nastane. Párkrát jsme se už kvůli jeho „asi jo” dostali do takové situace, že bych zcela výjimečně opravdu ráda jednala „na vlastní pěst”.

Kvůli kolapsu jednoho z pasažérů a nouzovému přistání v Bretani se navíc 4 a půl hodinový let protáhl asi na 7 hodin a museli jsme jen doufat, že ten finančně výhodný nocleh, který manžel domluvil přes messenger, bude mít otevřeno i po setmění. Čím hloub do nevlídných tmavých ulic jsme zacházeli a čím déle seděli na schodech u činžáku, tím míň jsem tomu věřila.

Pochopitelně čím dál naštvanější, protože tento druh cestování byl na hony vzdálený mým představám, když mi manžel pod stromečkem sdělil, že zhruba za 14 dní letíme na Kanáry... A rozplynuly se úplně, když nás majitelka bytu pustila dovnitř a uvedla do dětského pokojíčku, z nějž dočasně vystěhovala dceru, a zapřísahala nás, ať jsme hlavně zticha, protože děti spí hned vedle. Pak už jsem jen syčela, že pokud jsme chtěli být v posteli potichu a obklopeni plyšáky, to jsme opravdu mohli zůstat doma...

Jedinou světlou stránkou bylo, že dětský pokojík působil autenticky a nebyla jsem tedy stejně vyděšená jako pokaždé, když jsme v zahraničí vcházeli do anonymních a ničím neoznačených bytů a mně se honily hlavou všechny epizody Komisaře Moulina, které jsem viděla a které mě měly před podobnými nápady varovat.

Dovolit si dovolenou

Já mám díky svým dětem dostatečně dynamický a dramatický život a nepotřebuji za dobrodružstvím jezdit do zahraničí. Moje představy o dovolené jsou tudíž vlastně nesmírně skromné a jediné, po čem toužím, je chvíle klidu. Když budu skromná o trochu méně, také neodmítnu trochu pohodlí, možná i malinko péče... Například, že jednou doplní toaletní papír někdo jiný než já. A to se bohužel neslučuje s cestováním po vlastní ose.

Takže když jsem teď zase svou vlastní paní a volná jako pták, ráda jsem se nechala ujařmit servisem cestovní kanceláře, kde jsem pro sebe a děti vybrala svou vysněnou odpočinkovou dovolenou. Její český zmocněnec (samozřejmě ve firemní uniformě, aby se ho nebály ani autistické maminky) na nás čekal u východu z letiště, usadil do autíčka, před hotelem zavolal nosiče zavazadel a jako tři šťastně nesvéprávné bytosti nás předal do péče zdatných ošetřovatelů na recepci. Pohádka!

Samozřejmě, že žádná dovolená s dětmi, ani ta s cestovní kanceláří, obvykle neprojde bez komplikací. Zejména s dětmi, které jsou nevyzpytatelné i doma, natož v cizině. Věrna své poloze na spektru ale nemám ráda překvapení ani situace, na které nejsem připravená, a radši jim nechodím naproti. Pokud potřebuji adrenalin, stačí mi k tomu třídní schůzky. Na dovolené si ráda odpočinu.

Mám hodně podob. Jsem redaktorka a copywriterka, bohemistka i amatérská malířka. Jsem také dvojctihodná máma i táta svých dětí. Bývala jsem profesionální manželka, ale to už nejsem, neboť dělat manželku je řemeslo, ale být dobrá exmanželka je svého druhu umění. Od roku 2023 jsem také hrdou součástí úžasného marketingového týmu Coral Travel.

Jsem renesanční bytost, která ale miluje stereotyp. Plachá dívka, která se bojí mluvit, ale ne psát. Protože jenom když píšu, jsem to skutečně já... Zuzana.