Turecká Antalye je skvělé místo pro dovolenou – luxusní hotely, nekonečné pláže, restaurace a bary, kde to žije do noci. Pravidelní čtenáři blogu Coral Travel již ví, že zde rozhodně nejsem poprvé. Zdejší krásná příroda, historie na každém kroku, skvělé počasí a pověstná turecká pohostinnost mě totiž chytily za srdce a ne a ne mě pustit.
Tentokrát jsem do Antalye vyrazil s kamarády, abychom utekli středoevropské zimě, která už přeci jen začíná být poněkud dlouhá. Pár dnů odpočinku u bazénu, wellness, bohatého All Inclusive a pro ty otužilejší (to já rozhodně nejsem) i koupání v moři totiž rozhodně přijde vhod. Po pár dnech lenošení na hotelu nás však přece jen přepadla touha po nějakém tom výletu, pro které je region Antalye, ale vlastně celé Turecko doslova zemí zaslíbenou. Tentokrát padla volba na antické město Olympos, kouzelné místo, které mi kamarádi, kteří již měli možnost ho navštívit, popisovali jako „zapomenutý ráj skrytý v džungli“, kde si místy budete připadat ne jako v Turecku, ale spíše v destinacích ležících v jihovýchodní Asii, jako jsou Laos nebo Thajsko.
Ranní únik z města
Vyrazili jsme tradičně brzy ráno, protože jsme toho chtěli stihnout co nejvíc a zbytečně nespěchat. Ačkoli i v lednovém Turecku panuje obvykle příjemné počasí (s výjimkou jednoho propršeného dne rtuť teploměru přes den ani jednou neklesla pod 20 °C), dny jsou kratší, a stejně jako u nás i zde slunce slunce zapadá již kolem šesté hodiny. Z Antalye trvá cesta do Olympu autem přibližně hodinu a půl, a jakmile se pěkně upravená silnice začne klikatit mezi horami, je jasné, že se blížíme k úplně jinému světu. Po cestě míjíme malebné vesničky, na silnici se občas musíme vyhýbat stádům koz, které si z blížícího se auta a klaksonu pranic nedělají. Na každém rohu pak potkáte místní obchodníky, kteří prodávají pomeranče, citrony a další plody pravděpodobně z jejich vlastní zahrádky.
Po příjezdu na nejbližší parkoviště u Olympu jsme zjistili, že nás čeká ještě kousek pěšky. Na rozdíl od jiných historických míst tu nejsou davy turistů, žádné velké vstupní brány nebo průvodci s megafony. Jen úzká cestička mezi stromy, která vede podél říčky a postupně odhaluje ruiny tohoto starověkého města.
Olympos: Město pohlcené přírodou
Olympos bylo kdysi významné lýkijské město a později dokonce sloužil i jako základna středomořských pirátů, ale dnes je to hlavně úžasně klidné místo, které dýchá historií a kde si člověk připadá místy jako Indiana Jones. Rozpadlé kamenné zdi prorůstají kořeny fíkovníků, starověké divadlo pomalu mizí pod vrstvou mechu a po cestičkách se líně procházejí želvy, jako kdyby původní obyvatelé města nikdy neodešli, jen byli stiženi nějakou temnou kletbou, možná od bájné Chiméry.
Procházíme se mezi ruinami a snažíme si představit si, jak to tu asi vypadalo kdysi. Postupně narazíme na starý chrám a na pohřebiště s mohutnými sarkofágy, z nichž některé jsou převrácené a napůl pohřbené v zemi. Tohle není obvyklá archeologická lokalita – tady si příroda bere zpět, co jí kdysi patřilo.
Pláž, která bere dech
Po chvíli nás cesta přivede k pláži. A tam nám plně dochází, proč se Olympos těší tak kouzelné pověsti. Zdejší pláž je dlouhý pás jemného písku, z jedné strany ohraničený vysokými skalami, z druhé strany nekonečným modrým mořem. Na rozdíl od Antalye, kde jsou pláže plné lehátek a slunečníků, tady panuje ticho a klid.
Kamarádi si hned sundávají tričko a jdou rovnou do vody, která je sice křišťálově čistá a údajně osvěžující, ale těch 19 °C je na mě opravdu málo. Vlny ale jemně šplouchají o břeh, já si lehám na vyhřátý kámen na pobřeží, zavírám oči a svět mimo Olympos v tu chvíli přestává existovat.
Bájná Chiméra aneb Olympijský oheň, který nikdy neuhasne
Když už si myslíme, že nic lepšího nás dnes nečeká, domluvíme se s pár dalšími cestovateli, že se zajedeme podívat na Chiméru – legendární místo, kde již po tisíce let šlehaly plameny přímo ze země a odnepaměti tak dráždily lidskou představivost ještě umocněnou pověrčivostí dávných časů.
Cesta nahoru je kamenitá a trochu náročnější, ale když dorazíme na vrchol, je to pohled k nezaplacení. Mezi skalami šlehají malé plameny, jakoby přímo ze srdce země. Není tu žádný umělý zdroj, žádné trubky – prostě jen příroda, která fascinuje svými kouzly už od starověku. Sedíme kolem toho věčného ohně, díváme se na hvězdy a představa, že se již za chvíli budeme vracet zpátky do 21. století, je vzdálená jako hvězdy, které se nám mihotají nad hlavou.
Zpátky do reality
Cestou zpět do Antalye mám v hlavě jedinou myšlenku – že Olympos je místo, kam se budu chtít vrátit. Je to svět, kde se snoubí historie, příroda a klid, který snad ani nemůže pocházet z těchto časů. Až budete v Antalyi a budete cítit, že potřebujete svůj odpočinek povýšit ještě na vyšší úroveň, nehledejte odpověď u hotelového bazénu. Jeďte do Olympu.
